Sluncem zalitá ulice před kostelem na židli sedí velmi stará babička. Kousek dál u východu kostela je bezdomovec s nastavenou čepicí. Někteří vhazují vhodné mince s obdivuhodnou rychlostí. Jsou rádi, že právě zde mohou hned teď utišit svědomí, které se při mši probudilo. V duchu děkujeme za bezdomovce, umožňuje nám ukázat, jak moc jsme dobří. Pak jsou ti, co kolem projdou rychle a se sklopenou hlavou. Dávají najevo, že spěch je jejich životní povinnost, jsou příliš důležití a zaneprázdněni, takoví nadlidský druh bytostí, který se dívá přímo přes bezdomovce, tedy skrz bezdomovce. A pak je tu ještě třetí skupina lidí a věřím, že jsou. Ti přijdou ke zbytku této lidské trosky, popadnou ho za ramena a dívaje se mu s příjemnou hřejivostí srdce do jeho alkoholem.vybledlých očí_řeknou mu: Bratře! Vzpamatujte se a běžte něco dělat. Člověče! Vždyť jste mladý a máte zdravé ruce a nohy! A celou tu dobu s ním třesou za ty jeho celkem svalnatá ramena. Na závěr mu přátelskou herdou do zad vrátí jeho lidskou důstojnost.

A podívejte se kousek dál, kde v parčíku před kostelem sedí velmi stará babička a tváří se smutně, vedle ní je umístěn uvázaný pes veselé povahy. Babičku před chvílí vynesli před kostel, asi tu bude dlouho čekat, než pro ni přijedou autem. Pes už tu uvázaný byl, jsou tu spolu náhodou, protože jinde už nebylo místo. A hádejte, komu patří slova a pozornost kolemjdoucích?