1423 je tedy rok, se kterým je spojen první písemný záznam o rodu Nosálů z Těšic ve Vlativědě Moravské. Dále dědeček přímo cituje matriky, které osobně procházel. V jedné rodové linii od roku 1723 jde o tuto větev Nosálů: Michal, Jan, Pavel, Viktorin, Jakub, Tomáš, Ladislav.

Zajímavé je, že vprostřed těchto faktických dat z matriky, celkem přirozeně vkládá dědeček různé vyprávění a příběhy, které jako dítě slýchal. A to nejen životní osudy zástupců hlavní linie, ale také i osudy dalších větví rodu, hlavně tří dětí Viktorina: Františka, Marie a Jakuba.

A z těchto roztomilých vyprávění chci uvést teď jeden  příběh— o strýčkovi Cyrilovi, který se šťastně vrátil z první světové války a v dobách míru náhodou procházel ulicemi Brna. 

A tu se zastavil u výlohy jednoho knihkupectví, kde si též prohlížela knihy tanečnice divadelního souboru, Eva. V té době ještě netušil, že to jeho budoucí žena. Seznámení jako z románu.

A jako proud řeky, ženoucí se dál, plyne vyprávění. Vnímám ho spíš emocemi, hluboce se mne dotýká. Jakoby dědeček, který miloval život, chtěl nám předat, že život jde stále dál, nezastaví se před překážkami. A my lidé, ač docela malí a obyčejní jsme stejně důležití, máme nějaký úkol a naše osudy jsou nerozlučně spjaty s životy druhých. A to navzdory tomu, že se zdá stopa jednotlivých neviditelná.

Je to jako ten Rembrantův obraz Noční hlídka _ některé postavy jsou na něm vyobrazeny v popředí a v ostřejším světle, ač i ty si zaslouží na obraze být, co je prakticky nelze zahlédnout.

Tak každá větev má svou větvičku a ta zas lístek a na každém lístečku vidíme třpytivou perličku a třeba je to slza.