Báseň napsal Jakub Nosál pod tíhou zprávy, že jeho syn Tomáš ve válce padl

Ztracený a zkrvácenỳ nejprvnější rodu mého květ

jenž jsem v mládí chránil a opatroval

byl vytrżen v plném květu, odnesen do cizí země dál, tam vydán bouři, vzteku.

Vadnul, až květ za své vzal.

V rodné půdě, kde stál vypěstovaný tento rodný květ

místo zbylo osiřelé a kolem pusto, děsno jest.

Pozdější květinky stojí zde opuštěné a chvějí se jejich kvítka v boku,

třpyt tisíců krůpějí to slz.

Na místě, kde kvítka sténají zahradník stojí

A tisíce myšlenek se rojí

jak blesky v mracích se tyto kříž na kříž křižují

jak rozpoutané živly city v duši bojují.

Zří jak na obloze stojí hroznė mraky jak děsné balvany,

duní burácení hromu a jsou vichrem sem tam zmítány,

vichr bere vše, mraky prachu se vzhůru zvedají,

blesky bez přestání k zemi padají.

A vše, co v přírodě žije, chvěje se strachy a zří ten úděsnỳ jev.

První úder síly již zachvátil velký tichý les,

on zasténal a rozburácel se v hrozný hukot, v děsný řev.

Velké množství stromů leží s vyrvanými kořeny

a z mnohých silných krásných stromů zbyly jen pahýly.

Zří zahradník, jak bouře v peklo změnila tento ráj,

zdrcen k zemi klesá a oko hledí v smutný dálný kraj.