Můj dědeček Ladislav Nosál se narodil v Uherském Brodu, dětství prožil v Těšicích.

Na dětství prožité na slovácké vesnici měl dědeček bohaté vzpomínky a hodně nám dětem vyprávěl a i když si všechny příběhy nepamatuju, pamatuji si to kouzlo vyprávění, procházky spadaným listím a podzimní slunce a modrá nebe a to, jak nás měl rád. 

V Těšicích se v těch dobách žilo podle starých lidových zvyků a vesnice držela pohromadě. Společně se oslavovaly velké svátky, změny ročních dob, společně se prováděli i některé sezónní práce.

Protože se v první válce ztratil otec mého dědečka a maminka zůstala s malým Slávkem na vesnici sama, přijala později pozvání svého bratra do Brna.

Příchod do velkého města byl pro Slávka v jeho deseti letech úplným převratem. Do té doby běhal s dětmi z vesnice po venku bosky. Měl niterný vztah k přírodě a po těšických lukách se mu stýskalo.

Náhradu našel ve skautovaní. Zážitky ze skautských výprav a výletů navazují na zážitky z Těšic A skoro se mi zdá, že kdyby jako malý neběhal bosky v kroji po vesnici, neprobudila by se v něm taková citlivost a nemaloval by tak barevné obrazy. Vyprávěl mi, jak jednou na jaře jeli se skauty vlakem na výpravu a tu náhle z okna uviděl kvetoucí meruňku. Ten výjev ho tak zaujal a jak přijel domů, namaloval, jak na stromě plapolá vycházející slunce. Od té doby začal kreslit a malovat.

Se skauty zažil mnoho dobrého, dokonce i v roce  1929 v Anglii na světovém Jamboree poznal Baden-Powella.