Vánoce - setkání s blízkým člověkem, teplo domova, zázrak bilancování, to vše mne přivedlo k tomu, že jsem po letech znovu otevřela deník mého dědečka.

Skutečnost poznáváme vždy jen částečně. Dědečka pamatuju jako laskavého člověka, který maloval, psal a tvořil v každém okamžiku svého života. Chtěl jít na akademii, možná by ji i vystudoval, ale začala válka a vysoké školy byly zavřené. Přestál v životě hodně útrap a jeho duši to nezlomilo. Psal vyprávění ze svého živého života, pro nás vnoučata uchoval příběhy, které sám slyšel od svých babiček, také seriózně studoval větev rodu Nosálů, která zasazena na jihu Moravy rostla po staletí. V hodonskėm místopisu Vlativědy moravské je zmínka o starobylosti toho rodu, na svých gruntech hospodařil, staral se o vinice, o půdu. Nerozumím zemědělství, já panelákovė dítě. Neumím si ani představit, že v malé vesničce poblíž Hodonína na Moravském Slovácku žili celė generace _ na jednom místě. Od narození jsem se stěhovala asi desetkrát, v Čechách i na Moravě. Přitom uvnitř duše po tom velmi toužím, mít opravdový domov, mít vztah k nějakému místu, tak jako můj dědeček miloval Těšice. Nejjiżnější část Slovácka, Podluží se nazývá podle velkých rybníků - luží. Zvláštní půvab toho kraje, představuje místo, kde se odedávna prolínají vlivy východu i západu, na žhavé půdě jižní Moravy, kde lidé museli přežít těžké časy a vždy začít znovu a znovu, s takovou odvahou, která —ač je to patos — možná koluje i v našich srdcích. Nemyslet jen na sebe, zkusit poznat, jaké bylo přání mého dědečka, když deník psal, co nám tím chtěl říct, možná na to přijdu a nebo aspoň z úcty k němu zkusím i ze svého života udělat hezký příběh.